Route 66

P1150801

John Steinbeck ji nazval „Mother Road“ neboli matkou cest. Je také známá jako “The Main Street of America” a “The Will Rogers Highway“). Byla původní vnitrostátní cestou v Americkém dálničním systému, kam byla zařazena 11. listopadu 1926. Začíná v Grant Parku v Chicagu (Illinois), vede přes Missouri, Kansas, Oklahomu, Texas, Nové Mexiko, Arizonu, a Kalifornii, kde v Santa Monice končí. U.S. Route 66 měří celkem 3,940 km (2,448 mil). Nejdelší úsek leží v Novém Mexiku (498 mil) a nekratší je v Kansasu (12 mil). Matka cest prochází přes tři časová pásma a vede přes několik indiánských území. V některých státech jsou k vidění typické scenérie známe z mnoha amerických filmů.

Hodně dlouho byla tato cesta také nazývána jako “hlavní ulice Ameriky”, protože vedla přes malá města na od středozápadu až po jihozápad, lemována stovkami kaváren, motelů, čerpacích stanic a turistických atrakcí.

V době velké hospodářské krize se stovky tisíc vysídlených rodin vydávalo po Route 66 na západ do Kalifornie, po druhé světové válce je tato cesta opět obrovskou měrou využívána díky vzestupné mobilitě lidí, kteří směřovali za lepšími vyhlídkami do jižní Kalifornie.
Route 66 byla nahrazena soustavou dálnic a oficiálně vyřazena z Amerického dálničního systému 27. července 1985. Značná část vozovky Route 66 byla rozšířena a použita při výstavbě nových dálnic. Díky snaze nadšenců v 90. letech je zbylá část (v místech kde byly dálnice vedeny jinudy) stále k dispozici jako turistická atrakce pod jménem „Historic Route 66“. V každém z osmi států, kterými Route 66 prochází, mají sídla místní asociace, které se snaží aktivně opatrovat tuto legendární cestu. Během cesty najdete staré benzinové stanice situované uprostřed pouště, křiklavé světelné reklamy a spoustu vystavených a zrezivělých starých aut.
Užívám si Route 66 postupně cestou z Kalifornie až do Nového Mexika. V Arizoně se vydávám na jeden z nejdelších souvislých dochovaných úseků vede mezi městečky Seligman a Golden Shores. Na této trase leží i město Kingman, které se pyšní titulem „srdce Route 66“. Ve městě se nachází muzeum Route 66 a je zde podobně jako v Seligmanu, Oatmanu a dalších zastávkách na trase možno zakoupit množství tematických suvenýrů.
Když pominu nádherné přírodní scenérie, okouzlující staré čerpací stanice, příjemná bistra s velmi přátelskou obsluhou po cestě, nejzajímavější zastávky dělám ve městě Holbrook a v zlatokopeckém městečku Oatman.
V Holbrooku v ulici West Hopi Drive přijíždím na prostranství, kde je postaveno asi dvacet indiánských týpí. Jak se posléze dozvídám je to Wigwam Motel, kterých je na území Spojených Států několik. Okamžitě sešlapávám pedál brzdy a nadšeně už se vidím v jednom z těchto úhledných obydlí. Jakmile přicházím blíže, uvědomuji si, že jsou všechna tato týpí vybudována z betonu. Jsou vystavěna do tvaru U a kolem na tomto prostranství jsou všude rozesety staré automobily různých značek. Najdete tu i starodávný náklaďák anebo staré požární auto. V recepci se domlouvám na ceně a jdu se ubytovat. Týpí je uvnitř velice úhledně zařízené, jsou tu dvě velké postele a sprcha s toaletou v jedné malé místnůstce. Večer se jdu ještě projít a povečeřet v některé z mnoha restaurací nacházejících se na stejné ulici jako Wigwam Motel. Obsluha baru, pro který jsem se rozhodl, se dává se mnou do řeči a ptá se, odkud že to jsem. Říkají, že Čechů tady moc neregistrují, zato prý je tady hodně Němců, Dánů a Italů, kteří sem jezdí většinou od dubna do října.
Oatman ležící v Mohavské poušti působí na první pohled dojmem starobylého westernového městečka. Je tu v podstatě jen jedna hlavní nedlouhá ulice, na které se soustředí veškeré dění. Mezi mnoha krámky se suvenýry je také několik barů a náleven. Téměř všechny budovy jsou dřevěné a westernově laděné. Neobvyklou zvláštností a atrakcí tady jsou divocí osli, kterých se tu zrovna promenáduje asi tucet. Různě se nebojácně procházejí mezi turisty anebo postávají u některých budov. Samozřejmě všude také postávají zaparkované Harleye a další proslulé motocyklové značky, neodmyslitelně patřící na tuto světově nejproslulejší cestu spojenou s pocitem volnosti a svobody.
Ať už jsou zájmy projíždějících v současné době motivovány zájmem o historii této nevšední cesty, touze po dobrodružství, přání setkat se s indiánskými kmeny, zahlédnout na vlastní oči kojota či chřestýše, či po pocitu nostalgické touhy po starých dobrých časech, nebo prostě jen chcete zažít na vlastní kůži úžasnou rozmanitost lidí a krajin, které lemují jeho cesty, Route 66 nabízí nezapomenutelný zážitek.

 

Chcete se s námi podívat na Americký jihozápad a odvézt si jedinečné fotografie?

Navajo Falls, Havasu Falls, Mooney Falls a Beaver Falls – Vodopády Havasu

DSC_0268

Až do povodní v srpnu roku 2008, byl vodopád Navajo Falls prvním významným vodopádem v Grand kaňonu. To bylo lokalizováno 2 km od vesnice Supai a je přístupné ze stezky za vesnicí na levé straně (pravá strana, když směřujete proti proudu) hlavní trasy. Tato strana stezka vede dolů k potoku, kde je hrubý most, který prochází přes potok. Trasa pak vede zpět do lesa, kde se nachází hlavní tůň a vodopády. Vodopády byly asi 21 metrů vysoké a sestávaly z jednotlivých ramen vodních spádů, z nichž hlavní se nachází na pravé straně, kde voda kaskádovitě protéká dolů kaňonem. Zde se dá najít několik míst, která jsou lákadlem pro skákání do vody ze stěn skály, i když opatrnost není nikdy nazbyt. V roce 2008, byl vodopád Navajo Falls zcela zničen záplavou a masivními sesuvy půdy. 17. srpna toho roku nevydržela přehrada Redlands Dam na Havasu Creek a po několika dnech prudkého deště povolila. Potenciální ohrožení lidského života způsobilo, že místní úřady evakuovaly vesnici a záchranné posádky pomáhaly letecky dopravit asi 400 lidí do bezpečí. Touto událostí zanikl jeden ze čtyř velkolepých vodopádů kaňonu, které přitahují turisty z celého světa. Sesuv půdy poté jednoduše přesměroval potok Havasu Creek, tak, že vytvořil dva zcela nové vodopády, horní Navajo Falls a dolní Navajo Falls. První je asi 15 metrů vysoký a druhý ze zhruba 9 metrů padá do několika tůní. Horní Navajo Falls se tak posléze stal prvním vodopádem v kaňonu.
Známý jako rajská zahrada v poušti, Havasu Falls je jedním z nejznámějších a nejnavštěvovanějších vodopádů na světě. Tento dechberoucí přírodní úkaz se nachází v Arizoně, v dolní části Grand Canyonu asi zhruba 2,5 km od indiánské vesnice Supai. Zde žijí indiáni kmene Havasupai, na jejichž území se i všechny vodopády nachází, a které jsou pod jejich správou. Indiáni nazývají tento vodopád Havasuw Hagjahgeevma. Nicméně, šestnáctikilometrový trek do vyhřátého, pouštního terénu není doporučován za horkých dní, kdy kaňon skýtá jen malou ochranu před vařícím arizonským sluncem. Každopádně krásné tyrkysové bazény a vodopády stojí za to, tuto túru absolvovat. Vodopád rámovaný kolmou skalní stěnou padá z třicetimetrové výšky (vzhledem k vysokému obsahu minerálů z vody se vodopád stále mění a někdy ho nahradí dva samostatné proudy vody) do velkého přírodního bazénu. Vodopády jsou známé pro své přírodní tůně, vytvořené mineralizací, i když většina z těchto tůní byla poškozena nebo zničena roku 1990 díky velkým povodním, která postihly tuto oblast. Vysoká koncentrace uhličitanu vápenatého ve vodě vytváří sytě modro-zelenou barvu a tvoří přirozené travertinové hráze, které se vyskytují v různých místech v blízkosti vodopádů. Je se zde možno koupat a přímo za vodopádem se dá najít malá jeskyně.
Mooney Falls je asi 1 kilometr od Havasu Falls, v podstatě se jen projde kolem celého tábořiště, nacházející se právě mezi Havasu a Mooney Falls. Je to vznešený a úchvatný vodopád mající asi 60 metrů na výšku, čímž se stal nejvyšším vodopádem v kaňonu. Tady se naskýtá opravdu pěkný výhled z vrcholu vodopádu, při pohledu do tůně, do které vodopád padá. Nejzábavnější a zároveň nejobtížnější část cesty dolů nastane, když se chcete dostat k jeho základně. Z vrcholu vodopádu, cesta pokračuje dolů na výstražné znamení, což znamená, postupovat na vlastní nebezpečí. Odtud se budete muset protáhnout dvěma úzkými tunely vykutanými do útesu. První polovina trasy je jen středně obtížná, dokud není dosaženo vstupu do malé uličky (jeskyně). V tomto bodě se stezka stává celkem obtížná a značně kluzká. Malá chodba je dostatečně velká pro průměrného člověka, a vede k malému otvoru, ve kterém na který navazuje další průchod. Na konci druhého průchodu se stezka změní v postupné skalní slézání. Je to celkem strmý sestup, který není až tak obtížný, pokud nemáte strach z výšek. Poslední úsek vede po dřevěných žebřících, kde jsou zbudované také provizorní zábradlí z masivních řetězů. Jakmile jste na dně, je tam spousta míst k prozkoumání. K dispozici je mimo jiné velká tůň ke koupání ve spodní části vodopádů. Pokud budete pokračovat po stezce trochu dále, narazíte na dolní Mooney Falls, malý, ale zajímavý 7 metrů vysoký vodopád. Tady jsou zajímavé výhledy po kaňonu. Mooney Falls je pojmenován po James Mooney, který zde zemřel při pokusu o záchranu zraněného přítele – při lezení zpět na vrchol měl přítele přivázaného na svoje záda.
Beaver Falls je uváděn jako pátý vodopád, i když mnozí tvrdí, že to není vodopád, ale pouze soustava malých vodopádů, které jsou umístěny blízko u sebe. Vodopády se nachází asi 9,7 km po proudu od vesnice Supai, a jsou nejhůře dostupné. Po sestupu od Mooney Falls se stezka znatelně mění a některé úseky vedou napříč přes potok, jiné zase nahoru a dolů po skalní stěně. Vodopád Beaver Falls byl kdysi mnohem působivější. Velká povodeň v lednu 1910 ho však zničila, takže dnes už jen přepadává přes vápencové římsy. Od Beaver Falls Creek míří dolů k řece Colorado. Za Beaver Falls také končí území indiánů Havasupai. Existuje několik způsobů, jak se dostat dolů k řece. Na 4.8 km dlouhá túra je ale celkem obtížná a je vhodná pouze pro zkušené turisty. Potok končí u soutoku, kde jsou další tábořiště.

Antelope Canyon – Antelopí kaňon

P1160344

Nedaleko města Page v Arizoně se nachází unikátní místo zvané Antelope Canyon. Je to jeden z nejnavštěvovanějších a nejfotogeničtějších kaňonů na americkém jihozápadě.
Nachází se na území rezervace Navahů. Rozděluje se na dvě části-horní a dolní Antelope Canyon. Jelikož je kaňon na indiánském území, dovnitř je povolen vstup pouze s průvodcem.
V městě Page lze nalézt několik cestovních kanceláří, které zprostředkovávají nejen cestu do kaňonu ale i po ostatních přírodních úkazech po okolí.
V jedné z těchto cestovních kanceláří platím kolem třiceti dolarů a čekám v domluvenou hodinu uvnitř cestovky. Přijíždí nákladní automobil s řidičem indiánského původu, který nás všechny zdraví. V tu dobu se tady už tísní asi dvacet dalších turistů.
Projíždíme nejprve městem Page, za nímž odbočujeme do písečného údolí. Řidič jede celkem vysokou rychlostí a prach a písek víří kolem automobilu tak, že při příjezdu ke vchodu do kaňonu, máme každý na sobě slušnou vrstvu prachu.
Nejzajímavějším úkazem v tomto kaňonu jsou světelné efekty, které pronikající světlo vytváří na stěnách kaňonu. Kaňon je jen asi pět set metrů dlouhý a v nejširším místě má jen pár metrů. Místy je šířka kaňonu menší než jen jeden metr a procházející turisté si musí v těchto místech dávat přednost. Kaňon vznikl erozí červeného pískovce. Když prší, kaňon může být velmi rychle zaplaven.
Toto místo je rájem pro fotografy. Barvy na stěnách se mění téměř po každém metru a stěny kaňonu vytváří různé kulisy a tváře. Průvodce nám ukazuje několik z nich, z nichž některá připomíná amerického prezidenta jiná zas známého umělce. Nejlepší období pro zhotovení unikátních fotografií, kdy sluneční paprsek dopadá přímo doprostřed kaňonu, je kolem poledne.

Trek k vodopádům Havasu – Havasupai Trail

 DSC_0329

Nejznámější a nejzajímavější túra Grand Canyonu se nachází 300 km od návštěvnického centra(pokud se vydáte autem, tak jako já, přes Flaggstaff a Seligman).

Ze silnice I-40 v Seligmanu, se odbočí na exitu 123 a poté se jede 33 mil na západ po staré Route 66 až k silnici 18, která se již nachází na indiánském území. Tady se odbočí vpravo a pokračuje se 60 mil na parkoviště Hualapai Hilltop (na konci silnice BIA 18), kde je kromě parkovacích míst také přistávací plocha pro helikoptéru a jsou zde k dispozici přenosné toalety. Silnice 18 je také dosažitelná z Kingmanu, při jízdě  50 mil na východ od Route 66 (6 mil kolem Peach Springs). Po opuštění měst Seligman nebo Kingman již nejsou dostupné žádné služby, takže je třeba se předem zásobit nejnutnějším vybavením.

Vesnice Supai, která se nachází v Havasu Canyonu, není přístupná po silnici. Cesta vedoucí k vesnici (kde žije indiánský kmen Havasupai), hlavní bráně k vodopádům Havasu Falls, začíná na Hualapai Hilltop.

Počet lidí pohybujících se na trase je omezený. Je nutné si vyřídit povolení již na vrcholu Hualapai Hiltop(anebo telefonicky předem, což někteří turisté dělají až rok dopředu), nejen na sestup dolů, ale obzvláště kvůli kempování mezi vodopády Havasu a Mooney Falls. Pokud se někdo odváží do rezervace bez povolení a je přistižen, je mu účtován dvojnásobek běžné sazby. Indiáni tu mají svoje policejní hlídky, které pravidelně prochází jejich územím. Táborníci se musí zaregistrovat a zaplatit vstupní poplatek v turistické kanceláři ihned po příchodu do vesnice Supai. Tady se dá zaplatit v hotovosti, peněžní poukázkou, cestovním šekem, kartou Visa nebo Mastercard. Osobní šeky nejsou přijímány. Za vstupní povolení a za jednu noc v kempu, včetně daně, platím 63 dolarů. Je zde také možnost ubytování se ve vesnici v Supai Lodge, ovšem za  nekřesťanskou cenu.

Túra je považována za středně těžkou. Doporučuje se dobré vybavení, hlavně pohodlné pohorky nebo turistické boty. Doba sestupu do kempu je odhadována na 4 hodiny. Doba výstupu může někomu zabrat až 7 hodin (podle turistických letáčků, které na Hualapai Hiltop pročítám). Děti se nemají do tohoto kaňonu brát ani v doprovodu rodičů. Do vesnice Supai je také možno dopravit se vrtulníkem, tato varianta už však není určená pro dobrodruhy…Do vesnice Supai se dostávám za necelé tři hodiny. Odtud je to do kempu ještě necelá hodina středním tempem. Je taktéž doporučeno si vzít na cestu dostatečnou zásobu vody – alespoň dva litry na cestu jedním směrem. Přijíždím sem v květnu a tentokrát sám absolvuji celou cestu tam i zpět pěšky, spolu s desetikilovým báglem na zádech (z toho nesu čtyři litry vody smíchané s iontovým nápojem). Čím víc sestupuji dolů, tím je teplota vyšší a slunce do mě neúprosně praží, štěstí mám v podobě občasných mraků, které celý kaňon vždy alespoň na chvilku ponoří do stínu. Nedoporučuje se absolvovat túru během poledního smrtícího žáru, ať už kvůli rychlé dehydrataci nebo riziku mrtvice.

Začíná se strmým sestupem, kdy se stezka vine dolů serpentinami po dobu asi 2 km. Tento úsek je nejtěžší částí cesty, a je samozřejmě mnohem těžší na cestě zpět. Serpentiny končí, jakmile je dosaženo plató, bod, který je vyznačen malým odpočívadlem vytvořeným z hornin a cementu. Trasa pak vede dolů z náhorní plošiny do suchého koryta. Při pochodu vyschlým korytem je třeba postupovat s obezřetností, jako v jakékoli poušti, protože se tudy mohou kdykoliv začít valit přívalové povodně. Existuje několik stezek vedoucích dolů tímto úsekem, ale všechny se protínají a nikdy nejsou vzdálené víc jak 9 m od sebe. Nejprve se stezka asi kilometr vine korytem, dokud nezačne přecházet až do dalšího kaňonu. V tomto místě je viditelný znatelný nárůst vegetace. Po cestě do vesnice je doporučené dávat pozor na volně se pohybující koně a mezky, přepravující náklad z parkoviště do vesnice. Pokud půjdete ve skupině, je doporučeno míjet karavanu zvířat vždy jen z jedné strany. Koně a muly nejsou vždy krotcí, takže se nedoporučuje se jich dotýkat.

Trasa pak vede kolem potoka, kde narazíte na most. Pár set metrů za mostem už je možné spatřit první stavení ve vesničce Supai . Je vhodné zůstat na stezce a respektovat ploty a pozemky, které jsou v soukromém vlastnictví. Turistická kancelář je téměř na začátku vesnice po levé straně. Za ní se dojde až na náves, kde se dá vydechnout ve stínu stromů a přízemních budov. Je zde obchod, který prodává nápoje, zmrzlinu, sladkosti, jídlo a další občerstvení. Na návsi jsou také umístěny všechny veřejné budovy. Hned u turistické kanceláře je pramen pitné vody, ta je také dole v kempu. I když indiáni doporučují si vodu převařit, dá se pít i neupravená. Cesta pak pokračuje přes vesnici podél stěny kaňonu vpravo.

Z vesnice pokračuji nejprve pod vysokými stromy a podél potoka. Pak už se terén opět otevírá a po levé straně je možno vidět první z vodopádů – Navajo Falls. Ještě asi o víc jak kilometr dále přicházím konečně k Havasu Falls, kde nadšeně shazuji batoh a dělám prvních pár snímků tohoto jedinečného tyrkysově zbarveného vodopádu. Hned za tímto vodopádem začíná plocha pro kempování. V kempu jsou ekologické toalety a piknikové stoly. Indiáni Havasupai netolerují žádné odpadky, a proto je nutné si všechen odpad odnést s sebou zpět nahoru. Zakládání ohňů je zakázáno.

Druhý den se vydávám nejen na Mooney Falls, ale také k Beaver Falls. Sestup pod Mooney Falls je celkem náročný a následující terén je už také obtížnější. Z kempu, za necelou hodinu, se dá dojít k poslednímu z vodopádů –  Beaver Falls.

Ve stanu si nechávám suché plody jako oříšky, rozinky, mandle atd., a přestože je mám v igelitovém pytlíku (který jsem ovšem pořádně nezavřel), přidrzlé veverky tuto kořist vyčenichaly a neváhaly rozervat díru do mého stanu a začít hodovat díky mým zásobám. Naštěstí jsem je přichytil ještě včas, díru do stanu díky bohu zalepuji speciální lepící páskou. V květnu už je dole pod vodopády Havasu takové horko, že v noci spacák téměř není třeba, přestože ráno nahoře na Hualapai Hiltop, ještě ten samý den, foukal skoro mrazivý vítr.

Vzdálenosti (jedním směrem):

Hualapai Hilltop – Supai …………….. 8 mil / 13 km

Supai – kemp ……………………………. 2 míle / 3 km

Hualapai Hilltop – kemp …..……… …. 10 mil / 16 km

Kemp – Mooney Falls ………………… 0,5 míle / 0,8 km

Kemp – Beaver Falls ……………………… 4 míle / 6,4 km

Mooney Falls – řeka Colorado ……… 8 mil / 13 km

Hualapai Hiltop – řeka Colorado …… 18,5 mil / 30 km

 

Grand Canyon

USA-Grand Canyon 3

Mistrovský kousek umění přírody a jedna z nejvíce vypovídajících kapitol autobiografie naší planety, Grand Canyon na řece Colorado, 445 kilometrů dlouhý, 29 kilometrů široký a 1600 metrů hluboký je úplným zlomem fyzikální a geologické celistvosti dvou oblastí v severní Arizoně, známý jako Norh Rim a South Rim. Národní park, jež tyto výtvory chrání, se rozprostírá od jezera Mead mezi Arizonou a Nevadou až téměř k jezeru Powell na hranici Utahu. Tyto strohé údaje se ale nemohou srovnávat s opravdovým prožitkem pohledu na tento neuvěřitelný výtvor přírody, který vám při prvním setkání vyrazí dech. Jedná se o výjimečný sochařský výtvor, pocházející z dávných dob, z moudré ruky přírody, která použila svůj oblíbený nástroj-erozi.
Grand Canyon National Park se dělí na dvě částí, které se nazývájí Norh Rim a South Rim, v překladu severní a jižní okraj. Populárnější je South Rim, jižní strana, která je otevřena po celý rok. Nachází se v průměrné výšce 2150 metrů nad mořem.
Existuje zde mnoho způsobů jak zde využít svůj volný čas. Pro vytrvalejší osoby je tady několik tras k celodenním ale i několikadenním tůrám. Delší trasy nejsou oficiálními představiteli parku doporučovány kvůli velkým vzdálenostem, velkému převýšení i možnosti přehřátí organismu, protože v dolní části panují vyšší teploty. Každý rok jsou vyhlášeny pátrací akce na záchranu lidí, kteří se vydali na dno kaňonu. Překonání kaňonu je však velmi populární mezi vytrvalci a špičkovými sportovci, kteří tyto cesty pravidelně podstupují. Možností je i výlet na mulách nebo lodí či na raftu na řece Colorado po celé délce Grand Canyonu. Pokud chtějí turisté překročit Grand Canyon, většinou volí trasu South Caibab Trail, která je navede na úzkou lávku zbudovanou zhruba dvacet metrů nad řekou Colorado.

Canyon de Chelly

Canyon de Chelly a Spider Rock

Canyon de Chelly National Monument leží v Arizoně v srdci Navajo rezervace (největší indiánská rezervace na území USA) u města Chinle. Je to labyrint kolmých stěn, senzační v jeho kráse a fascinující v jeho historii, jeden z nekrásnějších kaňonů na americkém jihozápadě. Město Chinle leží v nadmořské výšce 1678 metrů.
Kaňon je zahalen do záhady v podobě kultury kmene Anasazi-starověkého národa, po kterém v kaňonu zůstalo několik ruin. Anasaziové si stavěli svá obydlí ve stěnách kaňonu, někdy až v závratných výškách.
Pro mě je Canyon de Chelly spolu s Grand Canyonem nejmagičtějším místem celého jihozápadu. I kvůli tomu tady zůstávám dva dny se svojí kamarádkou Debbie. Spíme v kempu hned za městem Chinle. Jsou tady sprchy, toalety a pitná voda. Další kemp se nachází na okraji jednoho z ramen kaňonu, zhruba v polovině jízdy z Chinle ke Spider rocku, výrazného monolitu tyčícího se ze dna údolí.
Na dně Canyon de Chelly se nachází pueblo White House. Přímo až k ruinám White Housu se ale dostat nedá, kolem tohoto místa je vystavěn dvoumetrový plot. Dolů k němu scházím po stěnách kaňonu, kde je celkem upravená stezka pro turisty. Je to také jediné místo, kam se dá dostat bez povolení a bez poplatku.
Uprostřed údolí teče potok, přes který vede úzká vyvýšená lávka. V kaňonu rostou, pro Arizonu typické, rostliny jako jalovec, pelyněk, různé druhy kaktusů nebo jedovatá rostlina datura. Před ruinami White Housu mají postaveny stánky Navahové, kteří tu prodávají svoje stříbrné šperky ozdobené tyrkysem, a jiné suvenýry a fetiše. O čilém životě uvnitř kotliny svědčí obdělávaná políčka, pasoucí se koně, traktory a hogany – tradiční navažská šestihranná obydlí ze dřeva, hlíny a kamene.
Delší výpravy napříč celým údolím zaopatřuje Thunderbird Lodge ve speciálně upravených terénních automobilech. Pěší turistiku, výlet na koni nebo autem na dně kaňonu s oprávněným průvodcem z kmene Navahů slibuje příležitost, která se jen tak nezapomene. Navahové tady sdílí svoji zem, svoje tradice a historii s návštěvníky z celého světa.
V tomto údolí se mimo jiné natáčel i film Mackennovo zlato.

Bryce Canyon

DSC_0826

Americký národní park Bryce Canyon se nachází v jihozápadním Utahu. Byl vytvořen díky erozi, která za sebou zanechala vskutku mistrovské geologické dílo. Bizarní oranžové skalní formace připomínají skřítky, troly, okna, brány či jehly. Těmto specifickým útvarům se tady říká Hoodoos. Rozmanité tvary vytváří úžasnou krajinu bludišť, která nabízí některé z nejvíc vzrušujících a nezapomenutelných procházek a výletů jaké si lze představit. Při východu a západu slunce se barvy Bryce Canyonu mění do žhavě rudožluté barvy.
30 km dlouhý hlavní okruh po okraji kaňonu nabízí nádherné výhledy nejen celého parku, ale i scenérie jižního Utahu. Z mnoha vyhlídkových míst je možné při jasných dnech vidět panoramatické výhledy do tří států USA až 150 kilometrů daleko. Z návštěvnického centra, které je v nadmořské výšce 2400 metrů, na nejvzdálenější vyhlídku Rainbow Point to je více jak 20 km, s převýšením 400 metrů. Během cesty se dá vypozorovat měnící se vegetace a postupně jiné druhy stromů. Je tu možno najít borovici těžkou, smrk, jedli, jalovec i osiku. Nachází se tady více než 100 druhů ptáků, desítky savců a více než tisíc druhů rostlin.
Každý rok navštíví park víc jak půldruhého miliónu lidí, užívajících si nekonečných výhledů a rekreačních možností. Pěší turistika, vyhlídky a fotografování jsou nejpopulárnější v létě. Jaro a podzim už sem tolik návštěvníků nepřivábí. Zimní klid je spojen s málo vídanými výhledy zasněžených Hoodoos. Tato oblast se může pochlubit jedním z nejčistších ovzduší na světě.
Na své si tu kromě turistů přijdou hlavně geologové a hvězdáři. Noční obloha má magnitudu (hvězdnou velikost) 7.4, což ji dělá jednu z nejtemnějších v severní Americe. Hvězdáři tak zde můžou vidět až 7500 hvězd pouhým okem, oproti jiným místům s lehkým znečištěním oblohy, kde je vidět obvykle méně než 2000 hvězd. Ve velkých městech je možné vidět jen několik desítek hvězd. V parku se pořádají večerní programy pro veřejnost spojené s astronomií, pozorováním nočních zvířat a oblohy. V červnu se tady vždy koná astronomický Bryce Canyon Festival, který přiláká tisíce návštěvníků. Na počest tohoto festivalu byl podle Bryce Canyonu pojmenován asteroid 49272.
K dispozici jsou v parku dva kempy, North Campground a Sunset Campground. North Campground otevřen celoročně bez poplatku, systémem kdo dřív přijde, ten zůstává. Voda a toalety jsou nedaleko. Je dobré si přinést svoje vlastní dřevo na zátop, sbírání dřeva je v parku zakázáno. Sunset Campground je otevřený od konce jara do začátku podzimu. Dražší Bryce Canyon Lodge se 114 pokoji, je další způsob jak zůstat přes noc v parku.
Většina návštěvníků využívá scénickou vyjížďku, která zahrnuje 13 různých vyhlídek na kaňon. Bryce Canyon má osm značených a udržovaných lehkých i namáhavějších tras, které se dají zvládnout za méně než jeden den. Některé z nich se protínají a dají se zkombinovat. Park má také dvě stezky pro noční turistiku – 14 km dlouhý Riggs Spring Loop Trail, a 37 km dlouhý Under the Rim Trail. Na obě trasy je třeba si předem opatřit povolení.
Jízda na koni v kaňonu je možná od dubna do října.