Route 66

P1150801

John Steinbeck ji nazval „Mother Road“ neboli matkou cest. Je také známá jako “The Main Street of America” a “The Will Rogers Highway“). Byla původní vnitrostátní cestou v Americkém dálničním systému, kam byla zařazena 11. listopadu 1926. Začíná v Grant Parku v Chicagu (Illinois), vede přes Missouri, Kansas, Oklahomu, Texas, Nové Mexiko, Arizonu, a Kalifornii, kde v Santa Monice končí. U.S. Route 66 měří celkem 3,940 km (2,448 mil). Nejdelší úsek leží v Novém Mexiku (498 mil) a nekratší je v Kansasu (12 mil). Matka cest prochází přes tři časová pásma a vede přes několik indiánských území. V některých státech jsou k vidění typické scenérie známe z mnoha amerických filmů.

Hodně dlouho byla tato cesta také nazývána jako “hlavní ulice Ameriky”, protože vedla přes malá města na od středozápadu až po jihozápad, lemována stovkami kaváren, motelů, čerpacích stanic a turistických atrakcí.

V době velké hospodářské krize se stovky tisíc vysídlených rodin vydávalo po Route 66 na západ do Kalifornie, po druhé světové válce je tato cesta opět obrovskou měrou využívána díky vzestupné mobilitě lidí, kteří směřovali za lepšími vyhlídkami do jižní Kalifornie.
Route 66 byla nahrazena soustavou dálnic a oficiálně vyřazena z Amerického dálničního systému 27. července 1985. Značná část vozovky Route 66 byla rozšířena a použita při výstavbě nových dálnic. Díky snaze nadšenců v 90. letech je zbylá část (v místech kde byly dálnice vedeny jinudy) stále k dispozici jako turistická atrakce pod jménem „Historic Route 66“. V každém z osmi států, kterými Route 66 prochází, mají sídla místní asociace, které se snaží aktivně opatrovat tuto legendární cestu. Během cesty najdete staré benzinové stanice situované uprostřed pouště, křiklavé světelné reklamy a spoustu vystavených a zrezivělých starých aut.
Užívám si Route 66 postupně cestou z Kalifornie až do Nového Mexika. V Arizoně se vydávám na jeden z nejdelších souvislých dochovaných úseků vede mezi městečky Seligman a Golden Shores. Na této trase leží i město Kingman, které se pyšní titulem „srdce Route 66“. Ve městě se nachází muzeum Route 66 a je zde podobně jako v Seligmanu, Oatmanu a dalších zastávkách na trase možno zakoupit množství tematických suvenýrů.
Když pominu nádherné přírodní scenérie, okouzlující staré čerpací stanice, příjemná bistra s velmi přátelskou obsluhou po cestě, nejzajímavější zastávky dělám ve městě Holbrook a v zlatokopeckém městečku Oatman.
V Holbrooku v ulici West Hopi Drive přijíždím na prostranství, kde je postaveno asi dvacet indiánských týpí. Jak se posléze dozvídám je to Wigwam Motel, kterých je na území Spojených Států několik. Okamžitě sešlapávám pedál brzdy a nadšeně už se vidím v jednom z těchto úhledných obydlí. Jakmile přicházím blíže, uvědomuji si, že jsou všechna tato týpí vybudována z betonu. Jsou vystavěna do tvaru U a kolem na tomto prostranství jsou všude rozesety staré automobily různých značek. Najdete tu i starodávný náklaďák anebo staré požární auto. V recepci se domlouvám na ceně a jdu se ubytovat. Týpí je uvnitř velice úhledně zařízené, jsou tu dvě velké postele a sprcha s toaletou v jedné malé místnůstce. Večer se jdu ještě projít a povečeřet v některé z mnoha restaurací nacházejících se na stejné ulici jako Wigwam Motel. Obsluha baru, pro který jsem se rozhodl, se dává se mnou do řeči a ptá se, odkud že to jsem. Říkají, že Čechů tady moc neregistrují, zato prý je tady hodně Němců, Dánů a Italů, kteří sem jezdí většinou od dubna do října.
Oatman ležící v Mohavské poušti působí na první pohled dojmem starobylého westernového městečka. Je tu v podstatě jen jedna hlavní nedlouhá ulice, na které se soustředí veškeré dění. Mezi mnoha krámky se suvenýry je také několik barů a náleven. Téměř všechny budovy jsou dřevěné a westernově laděné. Neobvyklou zvláštností a atrakcí tady jsou divocí osli, kterých se tu zrovna promenáduje asi tucet. Různě se nebojácně procházejí mezi turisty anebo postávají u některých budov. Samozřejmě všude také postávají zaparkované Harleye a další proslulé motocyklové značky, neodmyslitelně patřící na tuto světově nejproslulejší cestu spojenou s pocitem volnosti a svobody.
Ať už jsou zájmy projíždějících v současné době motivovány zájmem o historii této nevšední cesty, touze po dobrodružství, přání setkat se s indiánskými kmeny, zahlédnout na vlastní oči kojota či chřestýše, či po pocitu nostalgické touhy po starých dobrých časech, nebo prostě jen chcete zažít na vlastní kůži úžasnou rozmanitost lidí a krajin, které lemují jeho cesty, Route 66 nabízí nezapomenutelný zážitek.

 

Chcete se s námi podívat na Americký jihozápad a odvézt si jedinečné fotografie?

Trek k vodopádům Havasu – Havasupai Trail

 DSC_0329

Nejznámější a nejzajímavější túra Grand Canyonu se nachází 300 km od návštěvnického centra(pokud se vydáte autem, tak jako já, přes Flaggstaff a Seligman).

Ze silnice I-40 v Seligmanu, se odbočí na exitu 123 a poté se jede 33 mil na západ po staré Route 66 až k silnici 18, která se již nachází na indiánském území. Tady se odbočí vpravo a pokračuje se 60 mil na parkoviště Hualapai Hilltop (na konci silnice BIA 18), kde je kromě parkovacích míst také přistávací plocha pro helikoptéru a jsou zde k dispozici přenosné toalety. Silnice 18 je také dosažitelná z Kingmanu, při jízdě  50 mil na východ od Route 66 (6 mil kolem Peach Springs). Po opuštění měst Seligman nebo Kingman již nejsou dostupné žádné služby, takže je třeba se předem zásobit nejnutnějším vybavením.

Vesnice Supai, která se nachází v Havasu Canyonu, není přístupná po silnici. Cesta vedoucí k vesnici (kde žije indiánský kmen Havasupai), hlavní bráně k vodopádům Havasu Falls, začíná na Hualapai Hilltop.

Počet lidí pohybujících se na trase je omezený. Je nutné si vyřídit povolení již na vrcholu Hualapai Hiltop(anebo telefonicky předem, což někteří turisté dělají až rok dopředu), nejen na sestup dolů, ale obzvláště kvůli kempování mezi vodopády Havasu a Mooney Falls. Pokud se někdo odváží do rezervace bez povolení a je přistižen, je mu účtován dvojnásobek běžné sazby. Indiáni tu mají svoje policejní hlídky, které pravidelně prochází jejich územím. Táborníci se musí zaregistrovat a zaplatit vstupní poplatek v turistické kanceláři ihned po příchodu do vesnice Supai. Tady se dá zaplatit v hotovosti, peněžní poukázkou, cestovním šekem, kartou Visa nebo Mastercard. Osobní šeky nejsou přijímány. Za vstupní povolení a za jednu noc v kempu, včetně daně, platím 63 dolarů. Je zde také možnost ubytování se ve vesnici v Supai Lodge, ovšem za  nekřesťanskou cenu.

Túra je považována za středně těžkou. Doporučuje se dobré vybavení, hlavně pohodlné pohorky nebo turistické boty. Doba sestupu do kempu je odhadována na 4 hodiny. Doba výstupu může někomu zabrat až 7 hodin (podle turistických letáčků, které na Hualapai Hiltop pročítám). Děti se nemají do tohoto kaňonu brát ani v doprovodu rodičů. Do vesnice Supai je také možno dopravit se vrtulníkem, tato varianta už však není určená pro dobrodruhy…Do vesnice Supai se dostávám za necelé tři hodiny. Odtud je to do kempu ještě necelá hodina středním tempem. Je taktéž doporučeno si vzít na cestu dostatečnou zásobu vody – alespoň dva litry na cestu jedním směrem. Přijíždím sem v květnu a tentokrát sám absolvuji celou cestu tam i zpět pěšky, spolu s desetikilovým báglem na zádech (z toho nesu čtyři litry vody smíchané s iontovým nápojem). Čím víc sestupuji dolů, tím je teplota vyšší a slunce do mě neúprosně praží, štěstí mám v podobě občasných mraků, které celý kaňon vždy alespoň na chvilku ponoří do stínu. Nedoporučuje se absolvovat túru během poledního smrtícího žáru, ať už kvůli rychlé dehydrataci nebo riziku mrtvice.

Začíná se strmým sestupem, kdy se stezka vine dolů serpentinami po dobu asi 2 km. Tento úsek je nejtěžší částí cesty, a je samozřejmě mnohem těžší na cestě zpět. Serpentiny končí, jakmile je dosaženo plató, bod, který je vyznačen malým odpočívadlem vytvořeným z hornin a cementu. Trasa pak vede dolů z náhorní plošiny do suchého koryta. Při pochodu vyschlým korytem je třeba postupovat s obezřetností, jako v jakékoli poušti, protože se tudy mohou kdykoliv začít valit přívalové povodně. Existuje několik stezek vedoucích dolů tímto úsekem, ale všechny se protínají a nikdy nejsou vzdálené víc jak 9 m od sebe. Nejprve se stezka asi kilometr vine korytem, dokud nezačne přecházet až do dalšího kaňonu. V tomto místě je viditelný znatelný nárůst vegetace. Po cestě do vesnice je doporučené dávat pozor na volně se pohybující koně a mezky, přepravující náklad z parkoviště do vesnice. Pokud půjdete ve skupině, je doporučeno míjet karavanu zvířat vždy jen z jedné strany. Koně a muly nejsou vždy krotcí, takže se nedoporučuje se jich dotýkat.

Trasa pak vede kolem potoka, kde narazíte na most. Pár set metrů za mostem už je možné spatřit první stavení ve vesničce Supai . Je vhodné zůstat na stezce a respektovat ploty a pozemky, které jsou v soukromém vlastnictví. Turistická kancelář je téměř na začátku vesnice po levé straně. Za ní se dojde až na náves, kde se dá vydechnout ve stínu stromů a přízemních budov. Je zde obchod, který prodává nápoje, zmrzlinu, sladkosti, jídlo a další občerstvení. Na návsi jsou také umístěny všechny veřejné budovy. Hned u turistické kanceláře je pramen pitné vody, ta je také dole v kempu. I když indiáni doporučují si vodu převařit, dá se pít i neupravená. Cesta pak pokračuje přes vesnici podél stěny kaňonu vpravo.

Z vesnice pokračuji nejprve pod vysokými stromy a podél potoka. Pak už se terén opět otevírá a po levé straně je možno vidět první z vodopádů – Navajo Falls. Ještě asi o víc jak kilometr dále přicházím konečně k Havasu Falls, kde nadšeně shazuji batoh a dělám prvních pár snímků tohoto jedinečného tyrkysově zbarveného vodopádu. Hned za tímto vodopádem začíná plocha pro kempování. V kempu jsou ekologické toalety a piknikové stoly. Indiáni Havasupai netolerují žádné odpadky, a proto je nutné si všechen odpad odnést s sebou zpět nahoru. Zakládání ohňů je zakázáno.

Druhý den se vydávám nejen na Mooney Falls, ale také k Beaver Falls. Sestup pod Mooney Falls je celkem náročný a následující terén je už také obtížnější. Z kempu, za necelou hodinu, se dá dojít k poslednímu z vodopádů –  Beaver Falls.

Ve stanu si nechávám suché plody jako oříšky, rozinky, mandle atd., a přestože je mám v igelitovém pytlíku (který jsem ovšem pořádně nezavřel), přidrzlé veverky tuto kořist vyčenichaly a neváhaly rozervat díru do mého stanu a začít hodovat díky mým zásobám. Naštěstí jsem je přichytil ještě včas, díru do stanu díky bohu zalepuji speciální lepící páskou. V květnu už je dole pod vodopády Havasu takové horko, že v noci spacák téměř není třeba, přestože ráno nahoře na Hualapai Hiltop, ještě ten samý den, foukal skoro mrazivý vítr.

Vzdálenosti (jedním směrem):

Hualapai Hilltop – Supai …………….. 8 mil / 13 km

Supai – kemp ……………………………. 2 míle / 3 km

Hualapai Hilltop – kemp …..……… …. 10 mil / 16 km

Kemp – Mooney Falls ………………… 0,5 míle / 0,8 km

Kemp – Beaver Falls ……………………… 4 míle / 6,4 km

Mooney Falls – řeka Colorado ……… 8 mil / 13 km

Hualapai Hiltop – řeka Colorado …… 18,5 mil / 30 km